Že na křest pražské Zběhlé samice přišlo o Vánocích relativně dost lidí, chápu. Tahle parta má kuráž i spoustu vnitřní síly, ale především je to typická "domácí" kapela. Rozumějte tomuto termínu jako pojmu pro těleso, které má ve svém okolí tolik přátel, aby dokázalo solidně koncertovat a aby ti přátelé nabalili na své maličkosti další, až ta při křtu příští desky dopadne tak, že bude třeba rozšířit Rock café. Na druhou stranu jde a soubor, který těžko kdy bude komerčně úspěšný a vyhledávaný třeba tvůrci rozhlasových hudebních programů. Zběhlá samice je něco mezi undergroundem a alternativou, přičemž si zachovává hutný bigbítový nádech. Navíc je poctivá a pracovitá, neboť jen tak lze aranže jednotlivých skladeb dotáhnout do ucházejícího celku. Oni si na to zpravidla brali kolem dvou a třičtvrtě minuty, aby na desku našvihali třináct krátkých skladeb, u nichž je nejpodstatnější nálada. Ta je, pravda, ke konci desky poněkud monotónní, ovšem od jejího startu přináší funky, boogie, blues i jednoduchý, leč razantní bigbít. Rezignovali na agresivitu zvuku, zaměřili se spíše na techniku a náladu. Ta je, a nyní vstupme do uzavřeného kruhu - domácí. Problém téhle party tkví ve zpěvu, neboť snaživý Tomáš Tuček pokulhává slyšitelně za instrumentální stránkou. Ne všechny jeho linky jsou intonačně v pořádku, místy je afektovaný a navíc v táhlých, vysokých pasážích poněkud dýchavičný a práci hází na vokální pomoc. Dvojnásobně to mrzí při přítomnosti chytrých textů (příjemné jsou Sorry, doktore, Muka přenošené básně, náladu mají i veselé Žíhaný náklaďák a Sloni, případně hravá Jana nebo Kaštany), neboť jim není dáno klidného vnímání právě díky Tučkově jisté rušivosti.V každém případě je nutno brát tuhle kapelu i přes podivný, skoro punkový název, jako seriózní záležitost, od které bychom se v budoucnu mohli nadít ledasjakého překvapení.

Jaroslav Špulák

21.1.1999, BigBeng!, str.26, číslo 2